Září 2017

Třeťák za dveřmi

27. září 2017 v 22:25 | Medička Jozefína |  Třetí ročník
Je to tu, už jen pár posledních dní prázdnin a celý ten kolotoč začne nanovo. Znovu zpátky do naší alma mater, zpátky do plášťů a pantoflí, zpátky ke knihám, ale zároveň i mezi spolužáky a kamarády.
Letošní prázdniny pro mě určitě patřily k těm nejlepším, jaké jsem kdy zažila. Podívala jsem se na místa, která jsem si přála vidět, strávila jsem čas s lidmi, jež mám nejradši a zažila jsem nespočet krásných okamžiků. Největší radost mám z toho, že se mi častokrát podařilo porazit vlastní stud a takový ten nevysvětlitelný strach, který mě dřív brzdil a nedovolil mi skočit po hlavě do něčeho nového a neznámého, i přesto, že mě to ve skutečnosti tak lákalo. Snažím se teď nehledat výmluvy, proč ne, ale prostě to zkusím. Přestala jsem se bát oslovit cizího člověka, jít někam první, sama navrhnout a vymyslet, kam vyrazit a taky mě už méně znervózňuje, když se pozornost upře na mě. Je to vážně osvobozující pocit, NEBÁT SE. Uvědomuji si, že jsem si konečně jen díky změně svého postoje nenechala utéct příležitosti, které by mi dřív možná jen proklouzly mezi prsty. A teprve později, až bych nad tím chvíli popřemýšlela, litovala bych toho, že jsem nebyla průbojnější.


DEMOTIVACE - jak s ní bojovat?

5. září 2017 v 23:03 | Medička Jozefína |  Druhý ročník
Demotivace a motivace fungují jako dokonalé protipóly, takové dvě sestry, které jsou spolu úzce spjaty. Obě společně doprovázejí naše činy. Zpočátku nás vede kupředu Motivace, naopak Demotivace jako by chodila spíš o krok pozadu za svou optimistickou, nadějnou a energickou sestrou. Loudá se za ní jako stín a potichu vyčkává na její vyčerpání a pochybení. Protože, ač je Motivace silná, netrvá věčně a potřebuje pro svůj růst péči a snahu nás samotných. Jakmile ji necháme na holičkách, umožníme tak zlé sestře dohnat ji a zaujmout její místo. To právě ona se vkrádá do naší mysli a zlověštně našeptává: "Nemá to smysl, stejně to nezvládnu. Jsem na to vůbec dost dobrý? Má to všechno cenu?". Když ji popustíme uzdu, dokáže nám namluvit ledaccos. Sami se potom k těmto myšlenkám upneme a začneme věřit více ji než sami sobě. Naštěstí motivace, stejně jako naděje, neumírá, ale ve skrytu naší mysli čeká, až ji vysvobodíme.
Během studia medicíny se s pocity ztráty motivace setkává nejeden z nás. Na začátku jsme plni nadšení, motivace je takovým naším pohonem, díky němuž se plnou parou rozíždíme vstříc všem překážkám, které pro nás medicína nachystala, aniž bychom potřebovali dočerpat síly. Nic netrvá věčně a najednou jako by se všechno, v co jsme věřili a za čím jsme si tvrdě šli, rozplynulo a naopak přichází vlna nechuti hnout se byť jen o kousek kupředu. Zůstáváme zabrždění uprostřed zmatku ve vlastní hlavě. A uzavírá se začarovaný kruh - demotivace ke studiu vede ke ztrátě zájmu o to učit se něco nového a naše neefektivita vyvolává další vlnu demotivace a ztrátu sebevědomí.


Jak z toho ven?

Jak pokořit fyziolku?

1. září 2017 v 23:37 | Medička Jozefína |  Druhý ročník
Fyziologie je patrně největším strašákem druhého ročníku. Nejen proto, že skrývá spoustu zapeklitostí, kterým je nutné porozumět, ale také proto, že celý ústav opravdu nepatří k nejpříjemnějším. Pravděpodobně o Ústavu fyziologie uslyšíte nespočet historek, možná až s hororovým nádechem. Většina zkoušejících je vážně přísná a zdá se, že lpí mnohdy i na znalostech, ve kterých se vyznáme asi jako ve španělské vesnici. Ovšem podle vyučujících samotných máme stejně největší potíže s tím porozumět tomu nejzákladnějšímu a naopak se memorujeme detaily, které nám nedávají smysl. Pokud ale chceme dojít k vytouženému cíli, nezbývá nic jiného, než tento pomyslný balvan překonat a alespoň se pokusit ponořit se do vírů fyziologie.



Design: