Rozpory v životě medika

16. prosince 2017 v 23:05 | Medička Jozefína |  Třetí ročník
Tak často si protiřečíme. A ještě raději kážeme vodu, zatímco sami si potají pochutnáváme na víně. Jsme v mnohém velcí teoretici, ale když přijde řada na to ukázat se v praxi, raději se stáhneme. Všichni více než bezpečně víme, co a jak by být mělo, rádi a ochotně přispěcháme s dobře mířenou radou a neotálíme ani s moudrým ponaučením. Sáhneme-li si ovšem do svědomí, vlastní zkušenost tam ne a ne nalézt.

Studium medicíny je plné takových rozporů. Zvláštní kupříkladu je, že všichni velmi dobře víme, jak jsou naděje s optimismem důležití, jak mnohým pacientům pomáhají překonat těžké okamžiky a jak je pak radost pracovat s takovými pozitivními lidmi. Proč tedy sami občas propadáme beznaději a deprimovanosti? Stačí, aby se nám sešlo pár nezdarů ve škole a v tu ránu vztáhneme neúspěch na všechny aspekty života. "Nastaly smolné časy, nic se mi nedaří a vůbec nemám na nic náladu." Jako kdybychom mohli jen tak rozhazovat čas, jako bychom ho měli nekonečně na rozdávání, že si můžeme dovolit pro nic za nic zahodit celou řádku dní do kontejneru s nápisem Špatné dny.



Také jsme si všichni vědomi toho, co bychom měli dělat pro své zdraví. Jak je důležité sportovat, zdravě a pravidelně jíst, dobře a dostatečně dlouho spát a věnovat se činnostem, které máme rádi. Zní to jako pohádka. Kterou málokdy a málokdo umí žít. Učíme se o tom, že to, jak žijeme dnes, určuje, jak se nám bude dařit zítra. Proč se potom ráno scházíme unavení po probdělé noci, hladoví, protože jsme nestihli snídani a nevrlí, protože jsme zase jednou nohou v průšvihu a ve tváři máme vepsanou vražednou kombinaci "testy, zkoušky, předtermíny, termíny, nejsou termíny, nestihám nic, nemám dárky na Vánoce, nemám svačinu, kde je automat na kafe, po-tře-bu-ju KAFE". Nikdy bychom ale neměli zapomínat sami na sebe, na to, že, co si s sebou neseme, své vlastní tělo, potřebuje tu pohádku, o které jsem psala výše. A že někde pravděpodobně nastala chyba, když si na jedné straně cpeme do hlavy všechnu tu teorii o tom, co všechno má životospráva pod palcem a na straně druhé to s chutí zajídáme brambůrkami, které zalijeme dneš již desátým kafem. Chovejme se k sobě jako k nejoblíbenějšímu pacientovi a poslouchejme se.

Smutné je bohužel to, že i někteří profesoři jako by snad úplně zapomněli na to, že také byli jednou studenty. Dostanou se do jakéhosi opojení vědy a už těžko se vracejí zpátky na zem, kde žijí obyčejní lidé, kteří potřebují jíst a spát. Občas mívám pocit, jako by své studenty tlačili do vžité představy, že by se měli studiu zcela obětovat. Je pravda, že vše je jednodušší, když se nás bude stále držet nadšení, ale nenechme se zcela pohltit textem s poučkami, definicemi a teoriemi, ať neztratíme krok se světem, ať nezvlétneme do výšin, odkud se na ostatní budeme dívat shora a hlavně, ať nezapomeneme na to, že jsme pořád lidmi.

J.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Design: