Jen tak mezi řečí: nejsem ranní ptáče

17. května 2018 v 0:43 | Medička Jozefína |  Jen tak mezi řečí
Ach, ta rána. Ono by to nebylo tak hrozné, kdyby takové ráno začalo po desáté hodině. V doprovodu zpěvu ptáků, s vůní kávy a čerstvého ovoce samozřejmě. Nebuďme troškaři. Kdyby k tomu ještě svítilo sluníčko a za oknem šumělo moře, nebylo by to taky na škodu. Takhle nějak vypadá moje představa, která se rozplyne v okamžiku, jakmile otevřu oči. A zjistím, že to už zase byl jenom sen a já se znovu nachytala. Je čas vstávat.




První věc, kterou po probuzení udělám (kromě toho že zaúpím a snažím se schovat před budíkem, zatímco předstírám, že jsem ho vůůůbec neslyšela a vlastně tu vůbec nejsem), je ranní rozvička. Nenechte se zmást, nemyslím tím rozcvičku, o které se dočtete v článcích typu "Rituály pro veleúspěšné a produktivní ráno" nebo "Proč vstávat každý den v pět" (když už jsme u toho, opravdu by mě to zajímalo, proč?). Ještě v posteli totiž svádím jistý vnitřní boj. Vzpírám se vstát (to je vzpírání), zápasím s ospalostí (to je zápas) a nakonec odkopávám peřinu (to je kopaná). Doslova vzato a bez chlubení, je to taková malá skromná olympiáda. Když se konečně vyhrabu (a ne není to hned, co budík zazvoní), ladným krokem (rozuměj plouživou chůzí) mířím do koupelny. Každé ráno tu pravidelně potkávám jednu cizou paní, která většinou stojí přímo přede mnou a poměrně drze se na mě dívá. Mám chuť jí začít vykat, jsem přece slušný člověk, ale moje původní domněnky se rozplynou, jakmile si trochu ochladím obličej studenou vodou a zadívám se znovu. No, byl to jen odraz v zrcadle.

Kdybych měla jmenovat jedinou věc, kterou na ránech zbožňuji, je to snídaně. Taková snídaně by klidně mohla trvat až do oběda. A klidně bych snídala i k večeři a ještě znovu před spaním. Myšlenka na nejmilejší baštu je mocná motivace k tomu vylézt z postele a směle se pustit do její přípravy. Možná jsem trochu ovce, ale dělám i takové ty "fancy věci", jako například to, že vypiju sklenici teplé vody s citronem. A taky používám Psyllium. Myslím, že není potřeba vysvětlovat, k čemu je to dobré, protože snad žádný medik nemohl být ušetřen blahodárných účinků vlákniny.



Do školy vyrážím na čas, lépe řečeno, na poslední chvíli. Skoro bych svou cestu do školy nazvala "vypjaté minuty". Největší fofry mívám obvykle s internou, protože před seminářem je nezbytné se ještě převléknout do bílého. Po příchodu do šatny mám pocit, jako bych se ocitla v nějakém špatném filmu. Ze všech stran se na vás totiž špulí polonahá pozadí, zatímco se jejich majitelé snaží nasoukat do bílých gatí a vládne tu všeobecný mumraj. Není čas marnit čas, proto se vydávám na cestu plnou nástrah a překážek ve smyslu fonedoskopů, bot, lidí, více či méně oblečených. Možná se na první pohled zdá, že najít svou skříňku podle čísla je naprosto primitivní věc, ale nenechte se zmást - takový počin není pro slabší povahy. Mám pocit, že ten, kdo skříňky rozestavoval, s námi hraje takovou hru, něco jako Najdi si svou skříňku. Stane se totiž, že napříklád kráčíte s číslem 96 a po cestě postupně míjíte čísla 91, 92, 93, 94, 95 a lup 102. Černý Petr.

A jaká jsou vaše rána?
J.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Design: